Už od začátku tohohle roku jsme měli s Pratetou v plánu kopnout do vrtule a vypadnout v létě někam pryč do hor. Slovo dalo slovo a náš prst v mapě padnul na Slovenské nejmenší velehory, Tatry. Ani jeden z nás jsme v Tatrách nikdy nebyli a mlčící vrcholky východní Evropy jakoby vyzývaly k pokoření. Ujasnili jsme si termín, kdy oba můžeme a po tomto vysilujícím aktu jsme si opět dali na několik měsíců klídek. Jelikož jsme oba, dalo by se říci, výteční organizátoři, asi týden před odjezdem jsme začali zjišťovat, kde vlastně Slovensko leží. Ale na naši obranu musím říct, že věci se daly do pohybu. Odjezd za bratry byl naplánován na pátek 18. 8. FlixBusem za krásných 319 Kč. Již od středy však předpověď počasí vypadá katastroficky! Má pršet celou sobotu, neděli a možná i v pondělí. Nejhorší zprávy mluví až o 18mm/h a možnostech sněžení. Krizový štáb expedice se rozhoduje pro drastické a zeměpisně zcela protilehlé řešení situace, kterým je pohoří Kalkalpen nebo-li Vápencové Alpy ležící zhruba 50 km pod Lincem. Pražská část expedice proti plzeňské části nejdříve vznáší námitky, jako že „to jsme teda vyměkli“ nebo „na mě déšť neplatí“ apod., nicméně ilustrační fotky rakouských turistek, rozum, můj finální verdikt, že tři dny v dešti nepůjdu (hahaha, to jsi si pomohl Marku), nechal druhé straně velký prostor pro zcela vlastní svobodnou volbu. A protože FlixBus nabízel možnost bezplatné změny rezervace, spojení do Lince stálo stejně a v Rakousku se dá spát zadarmo, bylo rozhodnuto.
V pátek přijíždím do Prahy za Petrem. Nakupujeme zásoby jídla na pět dní a tyto vkládáme do batohů a Petr se loučí s Trish.
Pět hodin spánku není mnoho, ale i tak před sedmou opouštíme laskavé zázemí smíchovského bytu a s báglama doslova narvanýma k prasknutí vyrážíme vstříc světu. S rezervou se přesouváme metrem na Florenc, kde v 7:25 nasedáme do prázdného autobusu, který nás za čtyři hodiny dopravuje do rakouského Lince. V krkolomných polohách se snažíme dospat, co to jde a kupodivu se nám to i celkem daří.
Rakouská spolková republika nás přivítala jemným deštěm, nicméně je celkem teplo a řidič dokonce přijel dřív, takže stíháme s přehledem dojít na nedaleké vlakové nádraží. Kupujeme si dva lístky za celkem 28 €. Při placení se ptám na 25 % slevu RailPlus, kterou mám na In-Kartě, ale paní za přepážkou je neoblomná, takže solíme volle Betrag. Přestože moje otázka byla oprávněná, téma neúspěšně vyjednané slevy In-Kartou je pro některé jedince výpravy důvodem k bujarému veselí a zalykání se smíchem po celý zbytek výletu. V nádražce si dáváme dvě espressa a Petr cení rakouskou kávovou kulturu. Nezbývá, než nasednout do správného vlaku a vydat se do vytoužených hor.
Cesta trvá asi hodinku a půl (část jsme jeli náhradním autobusem) a my ve 13:30 vystupujeme v Großramingu před informačním centrem, kde si chceme koupit mapu a vyrazit. Déšť přechází v ještě hustší déšť, a tak zevlíme asi půl hodiny na zastávce pod střechou a čekáme, zda se počasí umoudří. Prší však snad ještě víc, takže si oblékáme naše sexy pláštěnky a vyrážíme překonat propastných 300 metrů do infocentra, kde prodávají mapy. Jaké milé překvapení nás ale nečeká, a to zavřené dveře, protože jsem si špatně zapamatoval, že v sobotu zavírá již ve dvě hodiny 😀 Naštěstí jsme se doklepali na paní, která nám prodává mapu a pro sichr ještě jednu pláštěnku.
Na poloprázdném parkovišti mezitím zaparkoval černý Volkswagen. Z auta vystoupil mladej kluk a vypadá celkem v pohodě. Protože se nám nechce šlapat 3 km po silnici do Reichramingu, vyjednáváme si svezení. Na sedadle smrti sedí jeho asi-přítelkyně, která z nás vypadá přímo nadšeně a působí příjmně asi jako příslovečná smrt. Ale týpek už jednou řekl nou problem mén, takže se oba máčkáme na zadní sedačky s dvouma plnejma Gemmama a ukulelem a šetříme tak čas k bohulibějším činnostem.
Bohulibější činnosti
Sexy pláštěnka – vodní sloupec Modli Se
Po pár bierech od rozverné majitelky cukrárny s výčepem se konečně vydáváme z Reichramingu (350 m n. m.) vlevo podél řeky směrem do nitra alpského pohoří. První nastoupané metry na čerstvém vzduchu po dešti jsou příjemně osvěžující. Cesta stoupá údolím řeky a na obouch stranách se prudce zdvihají mohutné pásy stromů. No, tady bude hledání místa ke spaní opravdu parádní. Asi po deseti kilometrech, kdy střídavě prší a neprší (Schrödinger byl Rakušan) se schováváme pod převisem skály a zjišťujeme, že jsme zapomněli odbočit doleva. Dojídáme bagety z Čech a za hustého deště se po šterkové cestě vracíme zpět, abychom překročili křišťálově čistý Seigerinbach a po strmé pěšině se vydáváme do lesa. Začíná se smrákat a my se snažíme najít jakékoliv rovné místo, které by bylo z dohledu možných turistů, ale dost marně. Asi po půl hodině nevalných vyhlídek (to je kulantně napsaný po půl hodině, kdy to vypadá úplně nahovno) lezeme na kopec, kterej vypadá alespoň trochu nadějně a naštěstí to tak i je (600 m n. m.). Prakticky po tmě a v neustálem dešti rozděláváme stan, ale je čurina. Celý promočený pak vaříme čaj a kecáme. Samozřejmostí našeho nocování je také kořen pod karimatkou v tom nejdebilnějším možném místě a zjištění, že ležíme z kopce. Respektive ze dvou kopců – zprava a shora. Ale ani to nám nakonec nebrání sladce usnout. Jsme totiž v Rakousku a v horách (!) a i přesto, že prší, tak je tu krásně.
Splynout
Ráno se budíme nějak úplně idiotsky namačkaní na boku stanu ve vodě, ale co je hlavní, konečně přestalo pršet! Snídáme čaj, vločky a delikátní kafe z džezvy.
Morgen (minikvíz: Kdo z nás je takovej magor, že si vezme s sebou do hor keramickej hrneček?)
Škubánky se strouhankou
Dokonce i pár slunečních paprsků se prodralo k našemu tábořišti, takže sušíme stan. Dole u potoka nabírámě křišťálově čistou vodu a vydáváme se dál do kopců. Cesta vede lesem a jde se dobře. Asi po hodině a půl cesty přicházíme na štěrkovou cestu (900 m n. m.), která se příjemně vine úbočím hory, takže jdeme takřka po rovině, což Petr označuje jako tzv. „kilometry zadarmo“. Za celou cestu jsme zatím potkali jen pár lidí, což je příjemný – jsme tu prakticky sami.
Odpoledne si pochutnáváme na chlebu se salámem a ke konci obědové pauzy se k nám opět připojuje kamarád déšť! No kde jsi byl celou dobu?! Jsme tedy opět ve třech a můžeme si oddychnout. Naše kroky míří dál k první chatě – Ebenforstalm (1100 m n. m.).
Samotná chata je obklopena několika vrcholky a stojí uprostřed obrovské louky (věta jak z diktátu). Kolem se pasou krávy.
Ebenforstalm
V boudě obsluhoval pohodovej čtyřicátník, u kterýho jsme si objednali pivka. Sedáme si venku pod střechu. Začíná foukat, ale nabídku jít se ohřát dovnitř odmítáme – jsme tvrdý. Chceme za chvíli vyrazit a taky začíná pršet, bez čehož už si cestu ani neumíme představit.
Následuje čtyřkilometrový sestup k Jagahäusl, který už ale nikdo (z naší velké skupiny) neřekne jinak, než Jégrovka. Krátce po opuštení chaty se za námi vydává pár kluk-holka bez batohů (nutno zmínit, že na nás lidi občas koukají trochu divně, protože máme velký bágly. Drtivá většina Rakušanů totiž chodí na lehko od boudy k boudě. Ale to umí každej…) a hecujeme se, že nás nesmí za žádnou cenu předejít, protože ty, kdo sedí venku, když prší a fouká, přece nedá nějakej rakouskej páreček.
PR pokračování: S lehkou nohou a bez obtíží pokračujeme tím nejneschůdnějším terénem, jakým jen smíšený les v šesti stovkách nad mořem dokáže překvapit. Zrádné kluzké kameny a jílové podloží jsou hořkými sousty, leč přesně na tyto extrémní podmínky jsou tito borci trénovaní a v nelítostné bitvě „pohorka-lesní terén“ nakonec nechávaji rakouský pár stovky (některé zdroje hovoří o tisícech) kilometrů za sebou.
Realita: „Hej, čum, ten kluk s holkou jdou taky na Jégrovku.“ „Ty vole, nojo. Zaberem, ty nás nesmí dát.“ „Cože?“ „Nasadíme tempo, přece nás nepředejdou.“ „Vídíš, že nemají dvacetikilový bágly jako my nebo jsi slepej? Tve, já na to kašlu. Vymrznul jsem na tý chatě jako prase. Proč jsme vlastně nešli dovnitř?“ „Nejdřív nám to přišlo blbý a pak už se nám nechtělo.“ „Když jsme odcházeli, nakouknul jsem dovnitř. Lidi tam seděli u kamen a smáli se.“ „Cože? Horký kamna? Ty vole, jako mohli bysme se votočit a dělat, že jsme tam jakoby něco zapomněli.“ „Hmmmmmmm, to zní dobře.“ „Ale ne tve, začíná pršet, jdem. Máme Vibram, ne?“ „VIBRAM!!!“ Bez dechu. Spocení. Se smrtí v očích. Se dostáváme na nejvyšší bod cesty před rakouskou dvojicí a modlíme se, aby na rozcestníku odbočili jinam. (Odbočili.)
Sestupujeme nějakých 400 metrů k Jégrovce, což nás mrzí, ale krátíme si cestu posmíváním se navzájem tomu druhému, kdo má lepší Vibram (Petr má nové pohorky), komu to víc klouže („Cha, já to viděl“ 3:2! hochu) a diskuzí o vydělávání peněz ilegálními prostředky. Kolem pátý hodiny přicházíme k pohádkový Jégrovce. Venku se za svitu sluníčka nechutně vyvalujou dva vypasení Rakušani, ale jinak je tu fakt krásný a jsme tu sami. Dáváme si polívku, která by se dala popsat jako vývar s natrhanejma palačinkama (what. the. fuck.), ale aspoň nás zahřála a zasytila. Petr si na lavičku rozkládá mokrý věci, aby mu uschly. Již za necelých deset minut je odměněn prvními kapkami z nebe. Ne, my věci mít suchý nebudeme 😀 Dobíjíme si alespoň elektroniku a krátce před odchodem ještě míjíme přicházející pětici Čechů kolem čtyřicítky, kteří v chatě evidentně spí. Náš byznysplán však stojí na jinčí akomodaci, takže se velice nenápadně vytrácíme a jdeme hledat místo ke spaní v lese. Chvíli se dohadujeme, kterou podlahu vybrat a jestli budeme vidět nebo slyšet, ale nakonec se vracíme k prvnímu spotu, kterej našel Petr (700 m n. m.).
Kalkalpen, noc druhá
A navíc za cestou zurčí potok s křišťálově čistou vodou.
Meditace nad mapou
Druhý den je v nohou cítit a žaludky se taky už začínají hlásit o slovo, takže si rychle ohříváme jídlo a čaj. Zítřejší plány jsou ambiciózní – chceme vystoupat 6 km údolím do Polzhütte (1400 m n. m.) a pokračovat na nejvyšší vrchol Kalkalpen Hoher Nock (1963 m n. m.). Přespání je naplánováno v Uwe-Anderle Biwak boudě v 1583 m n. m. No, to se ještě nasmějeme… Druhá noc je poklidná a naštěstí neprší.
Péče o tetování za záře iPadu
Pondělí slunce zalilo zmrzlé rakouské údolí a probudilo i nás. Vstáváme ze spacáků a vítáme nový den. Beru si kartáček a jdu si k potoku vyčistit si zuby. Nikomu z nás neni divný, že neslyšíme něco, co tu ještě včera slyšet bylo – klokotání potoka. Stojím před naprosto vyschlým korytem a nevěřím svým očím. On totiž zmizel. On baví. Přestože hodně pršelo, proud potoka byl včera naprosto čistý. Ale dnes ráno už proud nebyl. Potok nebyl. Koryto vypadá, jakoby si z nás chtělo udělat srandu. Rozespalí přešlapujeme na kamenech a naše mozky nechápou, co se děje. S kartáčky v rukou zkoprněle koukáme na ten zázrak přírody. Nakonec přecejen nacházíme místo s usazenou čistou vodou a může si propláchnout pusy. Vločky ke snídani už nesklízejí takový úspěch jako včera, ale stále ještě chutnají. Uklízíme stan a oblečení z větví, které je ráno bohužel víc mokré, než předešlý večer. Potom už nezbývá nic jiného, než si nasadit krosny, rozloučit se s naším místem a vyrazit dál. Někde v mracích před námi se tajemně skrývá vrchol naší cesty.
Nejnovější komentáře