Řekni, kde ty lajky jsou

Proč už nepíšu na Facebook? Tak jo, pojďme na to. Prvotně, Facebook timeline is flawed. Vlastně to slovo timeline je samo o sobě lež. Sortování postů a ads dle potřeby prodat víc / ovlivnit názor / zapůsobit emočně, abysme se vraceli. Není se čemu divit, inzerenti musí prodávat, akcionáři si nekoupili akcie FB ze srandy. Je tahle strategie dlouhodobě udržitelná? Kdo ví, každopádně taková je realita. Když se před x lety někdo divil, proč by modrej gigant neměl zůstat navždy jedničkou, zazníval argument „tvoje děti nebudou chtít trávit čas tam, kde ty“. Každá generace má vlastní platformu, kterou si potřebuje nezávisle vydobýt. Jak prosté, milý Watsone. Ironií tohohle postu je, že jej sdílím i tady. Komu se to vlastně zobrazí? Můžu jen hádat.

Druhým důvodem je bezpečnost osobních dat. Před 10 lety byly na Facebooku jen 4 % (100 miliónů) z dnešních 2,27 miliard (Q3 2018) uživatelů. Oproti dnešku byly sociální sítě mnohem menší a tím i jejich význam. S rostoucí popularitou ale přišly Velký objemy dat, personalizace obsahu a reklamy. Schválně se mrkněte, jak se Mark Zuckerberg na konferenci D8 potil, když se ho moderátor ptal na tyhle záležitosti. Samostatnou kapitolou jsou fake účty a neznalost základních principů fungování internetu BFU’s . Pro mnoho lidí je bohužel neprokouknutelný, že vytvoření falešných účtů je, i přes omezení, možný a ovlivňování veřejný diskuze se děje. Když někdo automaticky bere komentář jako autentickej bez jakýhokoliv podezření, Bůh zabije jedno koťátko.

Co nejspíš nikdo z vás neví, v červnu 2017 jsem si feed omezil pouze asi na pět stránek. Ty postujou výhradně na FB a k jejich obsahu se nedá jinak dostat. Jo, to znamená, že od tý doby followuju 0 lidí. K tomu mě vedlo to, že nechci, aby mi algoritmus servíroval příspěvky podle toho, jak on chce. Každej den jsme ovlivňováni tisíci reklamními sděleními a tohle je pro mne už za čárou. Když jsem chtěl vědět, jak se někomu z vás vede, (resp. co o sobě postujete na FB :), tak jsem si prostě otevřel váš profil. Tudíž si neberte osobně, že vám nějakej čas chyběla moje ikonka Parády pod vaší fotkou nebo postem. Vzal jsem to prostě komplet. A pokud vám ode mě přišel lajk tři měsíce po tom, co jste něco sdíleli, tak už taky víte proč.

I přesto, že tu dávám FB sodu za všechno možný, má jednu naprosto zásadní konkurenční výhodu – je absolutně největší. A to je na poli sociálních sítí, inzerce a dosahu setsakra těžkej kalibr. Kdo nesurfuje na vlně, jde proti proudu. Proto je pro všechny organizace, který potřebujou promovat svoje produkty, přítomnost na Facebooku nezbytná. A dokud budou oslovovat svoje publikum a prodávat, budou happy.

Kudy dál, Jarmilo?

To je otázka za milion bludišťáků. O problémech Facebooku se mluví už roky, ale spáchat digitální harakiri se chce málokomu. Není se čemu divit. Život se pomalu, ale jistě přesouvá do digitálního prostoru a nebýt tady znamená přicházet o možnost sdílet a číst informace. Nehledě na to, že spousta obsahu je dostupná pouze na FB. Schválně se zeptejte nějakýho 15ti letýho kluka nebo holky, jak často je offline. 

Nemám rád obecný odsuzování Facebooku jako sociální sítě, protože umožňuje snadnou organizaci, zůstat s lidmi v kontaktu, prodávat věci, domlouvat se na spolujízdě atd. Osobně jsem na FB zažil skvělý časy a to nemluvím o stránkách jako jsou Humans of Prague a další. Navíc existuje spousta regionálních skupin, kde si lidi vzájemně pomáhají, což je fajn.

Sjednocení veškerýho contentu na jedno místo a sdílení prostřednictvím timeliny s lajkováním a komentováním je neskutečně silná funkce, kterou si tahle síť vydobyla svoje místo na trhu. Takže si shrňme, jak říkám já: short story long. No.. Vlastně co shrnovat. Můj problém, kterej už řeším kolem tří let je: Osobně mi chybí prostor, kde bych mohl postovat a neřešit všechny tyhle neduhy. Mám potřebu sdílet myšlenky, postovat postižený fotky, komentovat posty ostatních a bavit se o všem možnym. V tuhle chvíli ale nemám – ve stejný míře – kde. A co Minds, Vero, Mastodon nebo Diasporta? Ne. Kde nic není, ani smrt nebere.

Jo a natočil jsem kus videa Řekni, kde ty lajky jsou, ale protože jsem absolutně neorganizovanej člověk, tak při mym tempu by to vyšlo asi tak v roce 2025, tudíž jsem se radši rozhodl napsat tenhle krásnej post, protože co se neudělá teď, se neudělá kdy? Nikdy 🙂 

Alea iacta est

Odense, Dánsko, Únor 2018

Hvězdný deník 5432619. První rok v Dánsku utekl jako emigrant. Bylo načase se posunout dál. Musel jsem se rozhodnout, co budu dělat po letních prázninách, protože třetí semestr navazajícího studia v Dánsku znamenal buď jít na stáž nebo odjet studovat do zahraničí. Pro odpověď jsem se nemusel dlouho rozmejšlet. Na stránkách SDU jsem si zaklikal asi šest měst, který mě zaujaly a nastavil jim priority. Samozřejmě mě nejvíc lákaly jižní přímořský destinace jako Portugalsko, Španělsko nebo Francie. Nicméně jsem zjistil, že ve Španělsku nemá SDU pro master business studenty žádný partnerský univerzity. Takže finální seznam podle zemí vypadal následovně: 1) Finsko, 2) Portugalsko, 3) Itálie, 4) Francie, 5) Holandsko, 6) Island.
Asi se divíte, proč jsem si dal na první místo zemi ležící ještě severnějš, než Dánsko, a která rozhodně není známá plážema a holkama v bikinách. V Dánsku jsem začal učit hru na kytaru výměnou za konverzaci v dánštině a celkem mě to začalo bavilo. A když jsem se rozmejšlel, jaký předměty si zapsat, zaujaly mě kurzy finský Universty of Oulu (finsky: Oulun Yliopisto, OYO) o didaktice a učení: Foundations of Learning, Self-regulated Learning, The School System in a Comparative Perspective, Learning Environments and Technologies. Takže jsem si řikal: „Baví tě to? Tak to zkus.“ a šoupnul jsem zemi tisíce jezer do čela. I tak jsem se v následujích tejdnejch chodil prohlížet v plavkách do zrcadla a už jsem se viděl u moře na pláži s mojitem… no a za pár tejdnů přišlo překvápko.

Dear Marek Stepan,

We have now concluded our selection process for exchange places, and I am happy to inform you that you have been nominated for an exchange place at:

University of Oulu, Finland in the autumn term 2018.

Well.. Tak v tom případě hurá do Finska! 😀 No, ale aby všechno nebylo tak veselý, tak jsem v průběhu příprav zjistil, že můj Study Board uznává jen kurzy z business fakulty a tudíž žádnej z mnou vybranejch kurzů. Haha, to sis dobře vybral Marku 😀 Takže jsem si dal ještě jedno kolečko vybírání předmětů, ale nakonec to celkem šlo. Pěti statečnými se staly: Urban and Regional Economics, Service Marketing and Management, Managing Customer Relationships, Digital Marketing a Sustainable Marketing Management. Pokud budu mít čas, pokusím se napsat i učitelům původních předmětů. No a nakonec, kdo kdy tvrdil, že Erasmus je o předmětech…

Kde to vlastně je to Oulu?

Oulu je největší město v severním Finsku. Leží na severovýchodním pobřeží Botnického zálivu Baltského moře při ústí řeky Oulu v provincii Severní Pohjanmaa. Se svými 201 tisící obyvateli se po Jyväskylä a před Turku řadí na páté místo mezi největšími finskými městy. To jsem si samozřejmě nenašel Wikipedii, geografii prostě sypu z malíku a moje vysvědčení jsou toho důkazem.

Po válce v roce 1958 byla v Oulu založena univerzita, která v roce 2008 oslavila 50 let. Univerzita posílila význam města a podpořila také průmyslovou výrobu. Dalším klíčovým impulsem bylo otevření první divize Nokie ve Finsku v roce 1973. Tato skutečnost vedla k tomu, že se Oulu stalo během posledních třiceti let městem s výraznou orientací na moderní technologie. Na počátku 80. let byla tato pozice Oulu ještě více posílena založením Technopolis, centra nových technologii a expertíz. Od roku 2007 provozuje univerzita ve spolupráci s městem v centru města veřejnou internetovou wifi síť PanOulu. Během 90. let rostlo Oulu nevídaným způsobem a dosáhlo nad 100 000 obyvatel. Dnes patří k nejrychleji se rozvíjejícím centrům ve Finsku.

Fenomén Oulu

V odborné literatuře se od roku 1988 začal objevovat termín „fenomén Oulu“ (Oulu phenomenon), který se snaží charakterizovat transformaci ekonomiky a struktury města Oulu a jeho regionu od tradiční orientace na přírodní zdroje k tzv. „knowledge industry“, spojený především s počítačovými a mobilními (resp. telekomunikačními) technologiemi, inovacemi a rozvojem výzkumu orientovaného na tyto technologie. Vedle největší finské firmy Nokie se do města během 80.let 20. století koncentrovalo několik center zaměřených na IT, inovace a výzkum v oblasti telekomunikací: univerzita Oulu, VTT (státní technologické laboratoře), Technopolis a Mediapolis. Investice do této transformace města byly realizovány v kooperaci se soukromými firmami. Tato politika byla podpořena také centrální vládou, která umožnila výstavbu a modernizaci infrastruktury (cesty, železnice, letecká doprava, nemocnice, vzdělávací instituce) v regionu. Oulu se tak stalo největším severofinským a severským centrem telekomunikačního a technologického výzkumu v 80. a v 90. letech 20. století. Jeho příklad se pokusila s menším úspěchem imitovat řada menších měst.

Ubytování a PSOAS

Ubytování pro studenty v Oulu řídí organizace PSOAS. Pokud chcete pokoj, na stránkách PSOASu si zdarma nezávazně zažádáte o pokoj, čímž se zařádíte do virtuální fronty (ve skutečnosti jsou dvě, viz dál). Jak se v průběhu roku a na koních semestrů uvolňují pokoje, PSOAS postupně posílá frontě zavázný nabídky a to od dříve registrovaných (FIFO). Ale pozor – masters studenti mají přednost. Takže pokud se někdo chystáte do Oulu nebo kamkoliv jinam, kde funguje stejnej system, je důležitý se co nejdřív „zařadit na konec fronty“, abyste měli alespoň nějakou výhodu nad ostatníma. I pokud byste se nakonec rozhodli jet jinam, prostě jen nepřijemete nabídku. Tolik k teorii. Jak už to tak v praxi překvapivě bývá, reality byla o trochu jiná. Minulý rok OYO obdržela do podzimních masters oborů vyučovaných v angličtině 1414 přihlášek. Jenže letos to bylo 2,5x tolik, celkem 3475 přihlášek, čímž se OYO stala nejžádánější univerzitou Finska. Tudíž bylo nakonec skoro jedno, jestli jsi international nebo master student a kdo dostal od PSOAS pokoj, mohl si v klidu na balkóně otevřít pivko a pousmát se, jak s tím životem zase jednou vyběhnul. Já jsem si samozřejmě taky žádal PSOAS o ubytování, ale bohužel mi na konci června přišel email, že vešekeré ubytovací kapacity byly vyčerpány. Bylo třeba hledat jinde. Takže jaké z toho plyne ponaučení? Je potřeba si zažádat co možná nejdřív, abyste nakonec stjeně nic nedostali.

Druhým místem, kde probíhala směna ubytování, byla facebooková skupina Oulu Flat Sublease Point. Skupina čítala okolo 1500 lidí. V návaznosti na to, jak PSOAS průbežně obesílal žadatele s negativními verdikty, se tato skupina postupně transformovala na skupinu Oulu Desperate Sublease Point. Podle příspěvků to vypadalo, že všech 1499 lidí z 1500 jsou PSOASem odmítnutí studenti ve stavu zoufalství a jeden krok před Bohnicemi. Holky se klasicky začaly sdružovat do andělských skupinek po třech, které se tvářily, že vysávají třikrát denně a byt bude po odevzdání vykládánej dvacetikarátovym zlatem. Situace zkrátka neměla chybu. V této situaci přišel vhod prehistorickej song od skupiny HaHa (to je název, přátelé) „Zůstaň v pohodě“, nech věci náhodě. Tudíž jsem zůstal v pohodě a nechal věci náhodě. Vlastně už jsem přemejšlel, čím bych si z Lídlu odvezl paletu brankářů za 6,90 a zůstal v takový pohodě, jako nikdy, nicméně nakonec jsem radši odjel s tátou na pár dní do Německa k Baltu, kde jsem se v nestřežených chvílích díval bez výrazu do dálky a plakal.

Chtěla tomu karma nebo Vesmír, ale při jedné z nečastých návštěv skupiny OFSP, (zde se již začínala formovat početná skupina zájemců o antidepresiva) jsem mezi desítkami postů zahlédl inzerát, kde někdo sháněl spolubydlícího. To byla moje šance! Teď nebo nikdy. Přestože už měl inzerát několik lajků i komentů, napsal jsem. Zpátky mi přišla zpráva: „Cool! Could you write a bit more about yourself?“ Vyměnili jsme si pár zpráv a nakonec Kilian napsal, že mě bere. Ubytování bylo vyřešeno.

Na konci června mi taky přišel ještě jeden mail od OYO, a to kontakt na mojí kummi, Mariu, což je finská verze „buddyho“, což je místní student a.k.a lokál, kterej vám ukáže město, univezritu, dobrý místa ve městě, levný obchody a prostě zná odpověď na skoro každou vaší otázku ohledně Oulu.

Ahoj Česko

Posledních tři srpnový dny jsem strávil v Praze. Nocleh mi parádně zajistil Lukáš z Náchoda v jejich Malvazinský vile, kde mají lustr ze skejtu, šipky, PSko, velkou zahradu a jeden volnej pokoj, kterej mi byl přidělen. Večer jsme dali pár pivek na Štvanici i s Lukášem a Johnnym. Druhej den jsem uvařil Chilli Con Carne a zaházeli jsem pár 501ček. Borci házeli kudlu, protože to samozřejmě doma jedou 24/7, ale párkrát mi tam padla i šedina, takže snad ještě nejsem úplně marnej. Odpoledne jsem se na Andělu potkal s Inés, která byla tak hodná a vytiskla mi fotky z legendáního tripu do Norska. Večer jsme se Pechym jsme zašli na svíčkovou a nakonec dorazili do hidden smíchovskýcho baru za Pratetou a Martinem na rozlučkový piva, pokec a fotbálek.
V pátek ráno jsem se oklepal a skočil jsem do Tesca pro Tatranskej čaj, Božkov a mohlo se vyrazit. Rozloučil jsem se Malvazinskejma pals a odebral jsem se na bus směrem Letiště Václava Havla. Do Oulu nelítá nic přímo, takže jsem nejdřív letěl do Helsinek, přílet ve 23:00 a v 6:30 odlet Helsinky -> Oulu. Cesta na letiště proběhla v klidu, ale jaký nemilý překvapní mě čekalo na check-inu. Měl jsem s sebou velkej batoh na odbavení a malej batoh s kytarou do letadla. Už jsem takhle s Norwegian dvakrát letěl a vždycky to bylo bez problému. Nicméně holka na check-inu začala dělat hrozný problémy, že pro kytaru musím mít extra sedačku nebo jí musím nechat odbavit. Varianty byly tři: Extra seat znamenal asi 200€ navíc. Na luggage jsem pracoval, takže jsem věděl, že to se s ní můžu rovnou rozloučit a třetí varianta byla prostě to risknout. Letadlo letělo asi za půl hodiny, takže jsem měl asi 15 minut na to se rozhodnout. A pořád jsem byl ještě před security checkem. Vzhledem k tomu, že jsem potřeboval v Helsinkách v noci 6h přespat, je to moje nejlepší kytara a cejtil jsem ve vzduchu problémy s tou ženskou, rozhodnul jsem se kejtře cálnout Uber k Pratetovi a ušetřit si tak peníze i nervy. Řidič dorazil asi za 10 min a za půl hodiny byla kytara v bezpečí na Smíchově. Takže díky Husajn!

Samotnej let do Helsinek proběhnul bez problémů. Na letišti jsem měl v plánu najít si nějaký tichý, zapadlý místo, kde bych mohl na pár hodin zavřít oči. Přes noc z Helsinek nelítaly žádný letadla, takže nekončená noční chodbě s gaty působila klidně a tajemně zároveň. Na sedačkách pospávali unavení pasažeři. Když jsem se procházel dlouho chodbou, uslyšel jsem, jak někdo hraje na klasickou kytaru. Hráči nebylo vidět do tváře, ale hrál pěkně. U jednoho zapomenutýho gatu jsem našel místo s přítmím. Nastavil jsem si budík na šestou a natáhnul jsem se na černou sedačku. Usnul jsem skoro hned.

Ale Alpy jsou přece taky krásný! (část první)

Už od začátku tohohle roku jsme měli s Pratetou v plánu kopnout do vrtule a vypadnout v létě někam pryč do hor. Slovo dalo slovo a náš prst v mapě padnul na Slovenské nejmenší velehory, TatryAni jeden z nás jsme v Tatrách nikdy nebyli a mlčící vrcholky východní Evropy jakoby vyzývaly k pokoření. Ujasnili jsme si termín, kdy oba můžeme a po tomto vysilujícím aktu jsme si opět dali na několik měsíců klídek. Jelikož jsme oba, dalo by se říci, výteční organizátoři, asi týden před odjezdem jsme začali zjišťovat, kde vlastně Slovensko leží. Ale na naši obranu musím říct, že věci se daly do pohybu. Odjezd za bratry byl naplánován na pátek 18. 8. FlixBusem za krásných 319 Kč. Již od středy však předpověď počasí vypadá katastroficky! Má pršet celou sobotu, neděli a možná i v pondělí. Nejhorší zprávy mluví až o 18mm/h a možnostech sněžení. Krizový štáb expedice se rozhoduje pro drastické a zeměpisně zcela protilehlé řešení situace, kterým je pohoří Kalkalpen nebo-li Vápencové Alpy ležící zhruba 50 km pod Lincem. Pražská část expedice proti plzeňské části nejdříve vznáší námitky, jako že „to jsme teda vyměkli“ nebo „na mě déšť neplatí“  apod., nicméně ilustrační fotky rakouských turistek, rozum, můj finální verdikt, že tři dny v dešti nepůjdu (hahaha, to jsi si pomohl Marku), nechal druhé straně velký prostor pro zcela vlastní svobodnou volbu. A protože FlixBus nabízel možnost bezplatné změny rezervace, spojení do Lince stálo stejně a v Rakousku se dá spát zadarmo, bylo rozhodnuto.

V pátek přijíždím do Prahy za Petrem. Nakupujeme zásoby jídla na pět dní a tyto vkládáme do batohů a Petr se loučí s Trish.

Pět hodin spánku není mnoho,  ale i tak před sedmou opouštíme laskavé zázemí smíchovského bytu a s báglama doslova narvanýma k prasknutí vyrážíme vstříc světu. S rezervou se přesouváme metrem na Florenc, kde v 7:25 nasedáme do prázdného autobusu, který nás za čtyři hodiny dopravuje do rakouského Lince. V krkolomných polohách se snažíme dospat, co to jde a kupodivu se nám to i celkem daří.

Rakouská spolková republika nás přivítala jemným deštěm, nicméně je celkem teplo a řidič dokonce přijel dřív, takže stíháme s přehledem dojít na nedaleké vlakové nádraží. Kupujeme si dva lístky za celkem 28 €. Při placení se ptám na 25 % slevu RailPlus, kterou mám na In-Kartě, ale paní za přepážkou je neoblomná, takže solíme volle Betrag. Přestože moje otázka byla oprávněná, téma neúspěšně vyjednané slevy In-Kartou je pro některé jedince výpravy důvodem k bujarému veselí a zalykání se smíchem po celý zbytek výletu. V nádražce si dáváme dvě espressa a Petr cení rakouskou kávovou kulturu. Nezbývá, než nasednout do správného vlaku a vydat se do vytoužených hor.

Cesta trvá asi hodinku a půl (část jsme jeli náhradním autobusem) a my ve 13:30 vystupujeme v Großramingu před informačním centrem, kde si chceme koupit mapu a vyrazit. Déšť přechází v ještě hustší déšť, a tak zevlíme asi půl hodiny na zastávce pod střechou a čekáme, zda se počasí umoudří. Prší však snad ještě víc, takže si oblékáme naše sexy pláštěnky a vyrážíme překonat propastných 300 metrů do infocentra, kde prodávají mapy. Jaké milé překvapení nás ale nečeká, a to zavřené dveře, protože jsem si špatně zapamatoval, že v sobotu zavírá již ve dvě hodiny 😀 Naštěstí jsme se doklepali na paní, která nám prodává mapu a pro sichr ještě jednu pláštěnku.

Na poloprázdném parkovišti mezitím zaparkoval černý Volkswagen. Z auta vystoupil mladej kluk a  vypadá celkem v pohodě. Protože se nám nechce šlapat 3 km po silnici do Reichramingu, vyjednáváme si svezení.  Na sedadle smrti sedí jeho asi-přítelkyně, která z nás vypadá přímo nadšeně a působí příjmně asi jako příslovečná smrt. Ale týpek už jednou řekl nou problem mén, takže se oba máčkáme na zadní sedačky s dvouma plnejma Gemmama a ukulelem a šetříme tak čas k bohulibějším činnostem.

Bohulibější činnosti

Sexy pláštěnka – vodní sloupec Modli Se

 

 

 

 

 

 

 

 

Po pár bierech od rozverné majitelky cukrárny s výčepem se konečně vydáváme z Reichramingu (350 m n. m.) vlevo podél řeky směrem do nitra alpského pohoří. První nastoupané metry na čerstvém vzduchu po dešti jsou příjemně osvěžující. Cesta stoupá údolím řeky a na obouch stranách se prudce zdvihají mohutné pásy stromů. No, tady bude hledání místa ke spaní opravdu parádní. Asi po deseti kilometrech, kdy střídavě prší a neprší (Schrödinger byl Rakušan) se schováváme pod převisem skály a zjišťujeme, že jsme zapomněli odbočit doleva.  Dojídáme bagety z Čech a za hustého deště se po šterkové cestě vracíme zpět, abychom překročili křišťálově čistý Seigerinbach a po strmé pěšině se vydáváme do lesa. Začíná se smrákat a my se snažíme najít jakékoliv rovné místo, které by bylo z dohledu možných turistů, ale dost marně. Asi po půl hodině nevalných vyhlídek (to je kulantně napsaný po půl hodině, kdy to vypadá úplně nahovno) lezeme na kopec, kterej vypadá alespoň trochu nadějně a naštěstí to tak i je (600 m n. m.). Prakticky po tmě a v neustálem dešti rozděláváme stan, ale je čurina. Celý promočený pak vaříme čaj a kecáme. Samozřejmostí našeho nocování je také kořen pod karimatkou v tom nejdebilnějším možném místě a zjištění, že ležíme z kopce. Respektive ze dvou kopců – zprava a shora. Ale ani to nám nakonec nebrání sladce usnout. Jsme totiž v Rakousku a v horách (!) a i přesto, že prší, tak je tu krásně.

Splynout

Ráno se budíme nějak úplně idiotsky namačkaní na boku stanu ve vodě, ale co je hlavní, konečně přestalo pršet! Snídáme čaj, vločky a delikátní kafe z džezvy.

Morgen (minikvíz: Kdo z nás je takovej magor, že si vezme s sebou do hor keramickej hrneček?)

 

Škubánky se strouhankou

Dokonce i pár slunečních paprsků se prodralo k našemu tábořišti, takže sušíme stan. Dole u potoka nabírámě křišťálově čistou vodu a vydáváme se dál do kopců. Cesta vede lesem a jde se dobře. Asi po hodině a půl cesty přicházíme na štěrkovou cestu (900 m n. m.), která se příjemně vine úbočím hory, takže jdeme takřka po rovině, což Petr označuje jako tzv. „kilometry zadarmo“. Za celou cestu jsme zatím potkali jen pár lidí, což je příjemný – jsme tu prakticky sami.

Odpoledne si pochutnáváme na chlebu se salámem a ke konci obědové pauzy se k nám opět připojuje kamarád déšť! No kde jsi byl celou dobu?! Jsme tedy opět ve třech a můžeme si oddychnout. Naše kroky míří dál k první chatě – Ebenforstalm (1100 m n. m.).

Samotná chata je obklopena několika vrcholky a stojí uprostřed obrovské louky (věta jak z diktátu). Kolem se pasou krávy.

Ebenforstalm

V boudě obsluhoval pohodovej čtyřicátník, u kterýho jsme si objednali pivka. Sedáme si venku pod střechu. Začíná foukat, ale nabídku jít se ohřát dovnitř odmítáme – jsme tvrdý. Chceme za chvíli vyrazit a taky začíná pršet, bez čehož už si cestu ani neumíme představit.

Následuje čtyřkilometrový sestup k Jagahäusl, který už ale nikdo (z naší velké skupiny) neřekne jinak, než Jégrovka. Krátce po opuštení chaty se za námi vydává pár kluk-holka bez batohů (nutno zmínit, že na nás lidi občas koukají trochu divně, protože máme velký bágly. Drtivá většina Rakušanů totiž chodí na lehko od boudy k boudě. Ale to umí každej…) a hecujeme se, že nás nesmí za žádnou cenu předejít, protože ty, kdo sedí venku, když prší a fouká, přece nedá nějakej rakouskej páreček.

PR pokračování: S lehkou nohou a bez obtíží pokračujeme tím nejneschůdnějším terénem, jakým jen smíšený les v šesti stovkách nad mořem dokáže překvapit. Zrádné kluzké kameny a jílové podloží jsou hořkými sousty, leč přesně na tyto extrémní podmínky jsou tito borci trénovaní a v nelítostné bitvě „pohorka-lesní terén“ nakonec nechávaji rakouský pár stovky (některé zdroje hovoří o tisícech) kilometrů za sebou.

Realita: „Hej, čum, ten kluk s holkou jdou taky na Jégrovku.“ „Ty vole, nojo. Zaberem, ty nás nesmí dát.“ „Cože?“ „Nasadíme tempo, přece nás nepředejdou.“ „Vídíš, že nemají dvacetikilový bágly jako my nebo jsi slepej? Tve, já na to kašlu. Vymrznul jsem na tý chatě jako prase. Proč jsme vlastně nešli dovnitř?“ „Nejdřív nám to přišlo blbý a pak už se nám nechtělo.“ „Když jsme odcházeli, nakouknul jsem dovnitř. Lidi tam seděli u kamen a smáli se.“ „Cože? Horký kamna? Ty vole, jako mohli bysme se votočit a dělat, že jsme tam jakoby něco zapomněli.“ „Hmmmmmmm, to zní dobře.“ „Ale ne tve, začíná pršet, jdem. Máme Vibram, ne?“ „VIBRAM!!!“ Bez dechu. Spocení. Se smrtí v očích. Se dostáváme na nejvyšší bod cesty před rakouskou dvojicí a modlíme se, aby na rozcestníku odbočili jinam. (Odbočili.)

Sestupujeme nějakých 400 metrů k Jégrovce, což nás mrzí, ale krátíme si cestu posmíváním se navzájem tomu druhému, kdo má lepší Vibram (Petr má nové pohorky), komu to víc klouže („Cha, já to viděl“ 3:2! hochu) a diskuzí o vydělávání peněz ilegálními prostředky. Kolem pátý hodiny přicházíme k pohádkový Jégrovce. Venku se za svitu sluníčka nechutně vyvalujou dva vypasení Rakušani, ale jinak je tu fakt krásný a jsme tu sami. Dáváme si polívku, která by se dala popsat jako vývar s natrhanejma palačinkama (what. the. fuck.), ale aspoň nás zahřála a zasytila. Petr si na lavičku rozkládá mokrý věci, aby mu uschly. Již za necelých deset minut je odměněn prvními kapkami z nebe. Ne, my věci mít suchý nebudeme 😀 Dobíjíme si alespoň elektroniku a krátce před odchodem ještě míjíme přicházející pětici Čechů kolem čtyřicítky, kteří v chatě evidentně spí. Náš byznysplán však stojí na jinčí akomodaci, takže se velice nenápadně vytrácíme a jdeme hledat místo ke spaní v lese. Chvíli se dohadujeme, kterou podlahu vybrat a jestli budeme vidět nebo slyšet, ale nakonec se vracíme k prvnímu spotu, kterej našel Petr (700 m n. m.).

Kalkalpen, noc druhá

A navíc za cestou zurčí potok s křišťálově čistou vodou.

Meditace nad mapou

Druhý den je v nohou cítit a žaludky se taky už začínají hlásit o slovo, takže si rychle ohříváme jídlo a čaj. Zítřejší plány jsou ambiciózní – chceme vystoupat 6 km údolím do Polzhütte (1400 m n. m.) a pokračovat na nejvyšší vrchol Kalkalpen Hoher Nock (1963 m n. m.). Přespání je naplánováno v Uwe-Anderle Biwak boudě v 1583 m n. m. No, to se ještě nasmějeme… Druhá noc je poklidná a naštěstí neprší.

Péče o tetování za záře iPadu

Pondělí slunce zalilo zmrzlé rakouské údolí a probudilo i nás. Vstáváme ze spacáků a vítáme nový den.  Beru si kartáček a jdu si k potoku vyčistit si zuby. Nikomu z nás neni divný, že neslyšíme něco, co tu ještě včera slyšet bylo – klokotání potoka. Stojím před naprosto vyschlým korytem a nevěřím svým očím. On totiž zmizel. On baví. Přestože hodně pršelo, proud potoka byl včera naprosto čistý. Ale dnes ráno už proud nebyl. Potok nebyl. Koryto vypadá, jakoby si z nás chtělo udělat srandu. Rozespalí přešlapujeme na kamenech a naše mozky nechápou, co se děje. S kartáčky v rukou zkoprněle koukáme na ten zázrak přírody. Nakonec přecejen nacházíme místo s usazenou čistou vodou a může si propláchnout pusy. Vločky ke snídani už nesklízejí takový úspěch jako včera, ale stále ještě chutnají. Uklízíme stan a oblečení z větví, které je ráno bohužel víc mokré, než předešlý večer. Potom už nezbývá nic jiného, než si nasadit krosny, rozloučit se s naším místem a vyrazit dál. Někde v mracích před námi se tajemně skrývá vrchol naší cesty.

« Starší příspěvky