Parchanti, tohle je přepadení! A teď chci klíče od trezoru. A rychle!

V předchozím díle jste viděli:

Mladý student Marek vysvětluje svoje důvody, které ho vedly k ukončení činnosti na globální síti Facebook. I přes vskutku geniální argumentaci svému já, ho však začínají sužovat problémy, které mu jemu jinak milé rozhodnutí přichystalo. V následující části se dozvídáme, že hrdina nadále cítí hlubší potřebu objasnit širší souvislosti svého počínání, a chce vysvětlit, jak hodlá nadále virtuálně žít, aby se nezbláznil. Takže se pohodlně usaďte a připravte se, protože dneska to bude z vážnější jamky.

Od září 2017 jsem mimo Česko. A zhruba od tý samý doby jsem se z několika důvodů odhodlal prakticky přestat využívat celej ten slavnej Facebook. Ne že bych snad chtěl spálit všechny mosty. To ani omylem, spoustu lidí z Čech mi tady v Dánsku chybí a jsem fakt rád, když se mi s nima podaří v Čehách strávit nějakej ten čas. Na hřebík jsem Facebook pověsil, protože mě štvalo třídění postů, neustálý nevypnutelný notifikace, reklamy atd. A taky jsem si chtěl vyzkoušet, jaký to teda vlastně je, zmizet. No, a řeknu vám, žádnej med to neni.

Intermezzo

Feed šitej na míru

Co kdyby na světě existovala databáze všech lidí? Databáze, která by obsahovala informace o každém člověku. Fotku, jméno, kamarády, koníčky, soukromý konverzace. Děsivá představa, není-liž pravda? A co když už existuje? A co když do ní všichni přispíváme a ještě se jí za to odvděčujeme sledováním reklam? A je to vůbec problém?

Osobní údaje jsou dnes velmi cennýma informacema. Cennýma, protože na jejich základě dokážou inzertní služby velice přesně cílit reklamu. A velice přesně znamená, přesně podle toho, co tebe Petře nebo Markéto zajímá – mikrotargetovat. To znamená, že cílení se už dávno nezmenšuje jenom na segment jako kluci 15-18 let, ale přizpůsobuje se konkrétnímu jedinci na základě jeho osobních údajů. Na základě osobních dat se nám personalizujou výsledky na Googlu, YouTube, kdejaký sociální síti nebo internetový stránce. Co však dává osobním datům ještě silnější význam, je jejich využití ve feedech.

Proč tomu tak je skvěle shrnul Jan Novák:

„Hlavně naprosto chybí osvěta na téma proč je ochrana osobních údajů důležitá. Průměrný Franta si pak myslí: Nedělám nic špatného, nikoho nezajímám, ať si moje osobní data vezme kdo chce. A na druhé druhé straně stojí vysmátá Cambridge Analytica a dalších 3500 data brokerů, kteří žijí z dataminingu Frantů a na základě jejich psychologických profilů a mikrotargetingu budují Franta-kompatibilní politické kampaně či kampaně pro cokoliv co je třeba Frantovi dostat do hlavy. Svět se pak diví, že ve volbách vítězí Trumpové. O tom jak jsou osobní profily cenné pro banky, pojišťovny, tradery, zaměstnavatele či retail marketing a že to nemusí být vždy ve Frantově zájmu se netřeba rozvádět.“

Proto je důležitý neustále si připomínat, že odevzdáváním svých osobních dat předáváme těmto společnostem velice silnou munici. A tyhle firmy je moc rády budou používat.

A to je, dámy a pánové, právě ta nebezpečná spojitost, před kterou bysme se měli mít na pozoru a jeden z hlavních důvodů mýho tehdejšího odchodu. Micro-targeting a nemyslící Frantové. Jak byl ten citát o těch mrtvejch rybách? A kam ta řeka vlastně teče?

Jenže… Who cares? Koho to dneska vlastně vůbec zajímá? Kdo má čas a sílu se něčím takovým zabývat? Člověk je prostě z podstaty líná bytost. Podlě mě bysme ale neměli rezignovat na zpochybňování reality a vždy se snažit se rozumět světu a tomu, co se v něm děje. Jinak se nám totiž taky může stát, že si s náma někdo pěkně vytře zadeček.

„V člověku existuje základní dualita mezi odstupem a nasycením, mezi cynickou nedůvěrou a angažovaností. Udržování odstupu od ostatních ze strachu, že budeme „oklamáni“, je extrémní obranný postoj, je ale pravdou, že čím více jsme otevření k přesvědčení jiných lidí, tím větší je pravděpodobnost, že se jimi necháme zviklat. Přesto jsou otevřenost a vášnivé zaujetí druhými nezbytné pro lidské štěstí. Chceme si připadat silně, naprosto důvěřovat, jednat spontánně a cítit se spojeni s ostatními. Chceme být „zcela“ nasyceni žitím. Alespoň někdy chceme vypnout naše hodnotící schopnosti a opustit naše primitivní ustrašenou zdrženlivost. Chceme vášnivě tančit s řekou Zorbou.“

Philip Zimbardo*

Znamená to snad, že bez Facebooku už „nemůžeme být naprosto nasyceni žitím“?

Bottom-line

Po roce a půl v cizí zemi a prakticky bez Facebooku jsem si uvědomil, že jsem byl tak trochu chytrej jak Hosták. Jo hoši, neni to sranda. Ono ten virtuální svět k životu potřebuješ a mít kde vyblejt svoje moudra je, alespoň pro mě, důležitý. Je to svět, ve kterým jsem strávil řadu let a zvyknul jsem si na něj. Jasně, Facebook se nerovná celýmu internetu, ale i tak je významnej. Existuje spousta dalších věcí jako IM, weby, fóra, blog, atd. Ale na blogu si nepřečteš, co dělají ostatní. A taky napsat blogpost zabere mnohem víc času, nehledě na to, že prostě plní jinou funkci = je to prostě jinej žánr. A žánr, žánr ten já respektuji.

Takže jsem si srovnal klady a zápory. Klady: udržování kontaktu s přáteli, specielně teď, když jsem pryč a zápory: pokřivená realita feedu, sběr osobních informací, třídění příspěvků a otravný notifikace. Jenže, co se dá dělat? Než přijde něco dalšího, vracím se na Facebook, protože jinak umřu v jeskyni nevědomosti a zapomnění. Asi tam nebudu trávit 8h denně (spíš tak 12), ale pro sebe jsem si to vyhodnotil jako nezbytný.

A nakonec, zpětně jsem si uvědomil, že zmizením z Facebooku jsem v sobě paradoxně začal potlačovat i vlastní názory v reálu (!). Jo, až tak silně to na mě působilo. Třeba tyhle informace pomůžou někomu, kdo se na nějakej social media detox chystá a zajistí mu tak lepší uvědomění si toho, jak nás sociální sítě ovlivňujou.

FB Purity

Pokud vás jako mě štve, že News Feed se skládá z různejch typů postů a nemůžete si nativně úplně nastavit, jaký vidět a jaký ne, tak vězte, že můžete. Je tu totiž Greasemonkey skript FB Purity, kterej vám pomůže si feed přiohnout k obrazu svýmu. Logo i web má teda tenhle kus softwaru šílenej, ale jinak toho dokáže opravdu hodně.

Takže já si jdu najít nějakou hezkou profilovku a vy se mějte krásně.

A abysme nekončili tak do vážna, tak tady Tom by vám chtěl ještě něco říct. Aa-a-aa-aahóóójj!

Další odkazy:
V zajetí algoritmu | KOVY
Umělá inteligence | KOVY
Čínský kreditový systém | KOVY
The Facebook Dilemma  | Part 1, Part 2 (dokument amerických investigativců FRONTLINE. Pokud jste o nich ještě neslyšeli, tak doporučuju zkouknout. Pro sledování potřebujete U.S. VPNko anebo se dají tyhle díly najít i ke shlídnutí online)

*Citováno s laskavým svolením nakladatelsví Academia, zdroj:
ZIMBARDO, Philip G. Luciferův efekt: jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí. Praha: Academia, 2014. Společnost (Academia). s. 524. ISBN 978-80-200-2346-9.

Řekni, kde ty lajky jsou

Proč už nepíšu na Facebook? Tak jo, pojďme na to. Prvotně, Facebook timeline is flawed. Vlastně to slovo timeline je samo o sobě lež. Sortování postů a ads dle potřeby prodat víc / ovlivnit názor / zapůsobit emočně, abysme se vraceli. Není se čemu divit, inzerenti musí prodávat, akcionáři si nekoupili akcie FB ze srandy. Je tahle strategie dlouhodobě udržitelná? Kdo ví, každopádně taková je realita. Když se před x lety někdo divil, proč by modrej gigant neměl zůstat navždy jedničkou, zazníval argument „tvoje děti nebudou chtít trávit čas tam, kde ty“. Každá generace má vlastní platformu, kterou si potřebuje nezávisle vydobýt. Jak prosté, milý Watsone. Ironií tohohle postu je, že jej sdílím i tady. Komu se to vlastně zobrazí? Můžu jen hádat.

Druhým důvodem je bezpečnost osobních dat. Před 10 lety byly na Facebooku jen 4 % (100 miliónů) z dnešních 2,27 miliard (Q3 2018) uživatelů. Oproti dnešku byly sociální sítě mnohem menší a tím i jejich význam. S rostoucí popularitou ale přišly Velký objemy dat, personalizace obsahu a reklamy. Schválně se mrkněte, jak se Mark Zuckerberg na konferenci D8 potil, když se ho moderátor ptal na tyhle záležitosti. Samostatnou kapitolou jsou fake účty a neznalost základních principů fungování internetu BFU’s . Pro mnoho lidí je bohužel neprokouknutelný, že vytvoření falešných účtů je, i přes omezení, možný a ovlivňování veřejný diskuze se děje. Když někdo automaticky bere komentář jako autentickej bez jakýhokoliv podezření, Bůh zabije jedno koťátko.

Co nejspíš nikdo z vás neví, v červnu 2017 jsem si feed omezil pouze asi na pět stránek. Ty postujou výhradně na FB a k jejich obsahu se nedá jinak dostat. Jo, to znamená, že od tý doby followuju 0 lidí. K tomu mě vedlo to, že nechci, aby mi algoritmus servíroval příspěvky podle toho, jak on chce. Každej den jsme ovlivňováni tisíci reklamními sděleními a tohle je pro mne už za čárou. Když jsem chtěl vědět, jak se někomu z vás vede, (resp. co o sobě postujete na FB :), tak jsem si prostě otevřel váš profil. Tudíž si neberte osobně, že vám nějakej čas chyběla moje ikonka Parády pod vaší fotkou nebo postem. Vzal jsem to prostě komplet. A pokud vám ode mě přišel lajk tři měsíce po tom, co jste něco sdíleli, tak už taky víte proč.

I přesto, že tu dávám FB sodu za všechno možný, má jednu naprosto zásadní konkurenční výhodu – je absolutně největší. A to je na poli sociálních sítí, inzerce a dosahu setsakra těžkej kalibr. Kdo nesurfuje na vlně, jde proti proudu. Proto je pro všechny organizace, který potřebujou promovat svoje produkty, přítomnost na Facebooku nezbytná. A dokud budou oslovovat svoje publikum a prodávat, budou happy.

Kudy dál, Jarmilo?

To je otázka za milion bludišťáků. O problémech Facebooku se mluví už roky, ale spáchat digitální harakiri se chce málokomu. Není se čemu divit. Život se pomalu, ale jistě přesouvá do digitálního prostoru a nebýt tady znamená přicházet o možnost sdílet a číst informace. Nehledě na to, že spousta obsahu je dostupná pouze na FB. Schválně se zeptejte nějakýho 15ti letýho kluka nebo holky, jak často je offline. 

Nemám rád obecný odsuzování Facebooku jako sociální sítě, protože umožňuje snadnou organizaci, zůstat s lidmi v kontaktu, prodávat věci, domlouvat se na spolujízdě atd. Osobně jsem na FB zažil skvělý časy a to nemluvím o stránkách jako jsou Humans of Prague a další. Navíc existuje spousta regionálních skupin, kde si lidi vzájemně pomáhají, což je fajn.

Sjednocení veškerýho contentu na jedno místo a sdílení prostřednictvím timeliny s lajkováním a komentováním je neskutečně silná funkce, kterou si tahle síť vydobyla svoje místo na trhu. Takže si shrňme, jak říkám já: short story long. No.. Vlastně co shrnovat. Můj problém, kterej už řeším kolem tří let je: Osobně mi chybí prostor, kde bych mohl postovat a neřešit všechny tyhle neduhy. Mám potřebu sdílet myšlenky, postovat postižený fotky, komentovat posty ostatních a bavit se o všem možnym. V tuhle chvíli ale nemám – ve stejný míře – kde. A co Minds, Vero, Mastodon nebo Diasporta? Ne. Kde nic není, ani smrt nebere.

Jo a natočil jsem kus videa Řekni, kde ty lajky jsou, ale protože jsem absolutně neorganizovanej člověk, tak při mym tempu by to vyšlo asi tak v roce 2025, tudíž jsem se radši rozhodl napsat tenhle krásnej post, protože co se neudělá teď, se neudělá kdy? Nikdy 🙂 

Alea iacta est

Odense, Dánsko, Únor 2018

Hvězdný deník 5432619. První rok v Dánsku utekl jako emigrant. Bylo načase se posunout dál. Musel jsem se rozhodnout, co budu dělat po letních prázninách, protože třetí semestr navazajícího studia v Dánsku znamenal buď jít na stáž nebo odjet studovat do zahraničí. Pro odpověď jsem se nemusel dlouho rozmejšlet. Na stránkách SDU jsem si zaklikal asi šest měst, který mě zaujaly a nastavil jim priority. Samozřejmě mě nejvíc lákaly jižní přímořský destinace jako Portugalsko, Španělsko nebo Francie. Nicméně jsem zjistil, že ve Španělsku nemá SDU pro master business studenty žádný partnerský univerzity. Takže finální seznam podle zemí vypadal následovně: 1) Finsko, 2) Portugalsko, 3) Itálie, 4) Francie, 5) Holandsko, 6) Island.
Asi se divíte, proč jsem si dal na první místo zemi ležící ještě severnějš, než Dánsko, a která rozhodně není známá plážema a holkama v bikinách. V Dánsku jsem začal učit hru na kytaru výměnou za konverzaci v dánštině a celkem mě to začalo bavilo. A když jsem se rozmejšlel, jaký předměty si zapsat, zaujaly mě kurzy finský Universty of Oulu (finsky: Oulun Yliopisto, OYO) o didaktice a učení: Foundations of Learning, Self-regulated Learning, The School System in a Comparative Perspective, Learning Environments and Technologies. Takže jsem si řikal: „Baví tě to? Tak to zkus.“ a šoupnul jsem zemi tisíce jezer do čela. I tak jsem se v následujích tejdnejch chodil prohlížet v plavkách do zrcadla a už jsem se viděl u moře na pláži s mojitem… no a za pár tejdnů přišlo překvápko.

Dear Marek Stepan,

We have now concluded our selection process for exchange places, and I am happy to inform you that you have been nominated for an exchange place at:

University of Oulu, Finland in the autumn term 2018.

Well.. Tak v tom případě hurá do Finska! 😀 No, ale aby všechno nebylo tak veselý, tak jsem v průběhu příprav zjistil, že můj Study Board uznává jen kurzy z business fakulty a tudíž žádnej z mnou vybranejch kurzů. Haha, to sis dobře vybral Marku 😀 Takže jsem si dal ještě jedno kolečko vybírání předmětů, ale nakonec to celkem šlo. Pěti statečnými se staly: Urban and Regional Economics, Service Marketing and Management, Managing Customer Relationships, Digital Marketing a Sustainable Marketing Management. Pokud budu mít čas, pokusím se napsat i učitelům původních předmětů. No a nakonec, kdo kdy tvrdil, že Erasmus je o předmětech…

Kde to vlastně je to Oulu?

Oulu je největší město v severním Finsku. Leží na severovýchodním pobřeží Botnického zálivu Baltského moře při ústí řeky Oulu v provincii Severní Pohjanmaa. Se svými 201 tisící obyvateli se po Jyväskylä a před Turku řadí na páté místo mezi největšími finskými městy. To jsem si samozřejmě nenašel Wikipedii, geografii prostě sypu z malíku a moje vysvědčení jsou toho důkazem.

Po válce v roce 1958 byla v Oulu založena univerzita, která v roce 2008 oslavila 50 let. Univerzita posílila význam města a podpořila také průmyslovou výrobu. Dalším klíčovým impulsem bylo otevření první divize Nokie ve Finsku v roce 1973. Tato skutečnost vedla k tomu, že se Oulu stalo během posledních třiceti let městem s výraznou orientací na moderní technologie. Na počátku 80. let byla tato pozice Oulu ještě více posílena založením Technopolis, centra nových technologii a expertíz. Od roku 2007 provozuje univerzita ve spolupráci s městem v centru města veřejnou internetovou wifi síť PanOulu. Během 90. let rostlo Oulu nevídaným způsobem a dosáhlo nad 100 000 obyvatel. Dnes patří k nejrychleji se rozvíjejícím centrům ve Finsku.

Fenomén Oulu

V odborné literatuře se od roku 1988 začal objevovat termín „fenomén Oulu“ (Oulu phenomenon), který se snaží charakterizovat transformaci ekonomiky a struktury města Oulu a jeho regionu od tradiční orientace na přírodní zdroje k tzv. „knowledge industry“, spojený především s počítačovými a mobilními (resp. telekomunikačními) technologiemi, inovacemi a rozvojem výzkumu orientovaného na tyto technologie. Vedle největší finské firmy Nokie se do města během 80.let 20. století koncentrovalo několik center zaměřených na IT, inovace a výzkum v oblasti telekomunikací: univerzita Oulu, VTT (státní technologické laboratoře), Technopolis a Mediapolis. Investice do této transformace města byly realizovány v kooperaci se soukromými firmami. Tato politika byla podpořena také centrální vládou, která umožnila výstavbu a modernizaci infrastruktury (cesty, železnice, letecká doprava, nemocnice, vzdělávací instituce) v regionu. Oulu se tak stalo největším severofinským a severským centrem telekomunikačního a technologického výzkumu v 80. a v 90. letech 20. století. Jeho příklad se pokusila s menším úspěchem imitovat řada menších měst.

Ubytování a PSOAS

Ubytování pro studenty v Oulu řídí organizace PSOAS. Pokud chcete pokoj, na stránkách PSOASu si zdarma nezávazně zažádáte o pokoj, čímž se zařádíte do virtuální fronty (ve skutečnosti jsou dvě, viz dál). Jak se v průběhu roku a na koních semestrů uvolňují pokoje, PSOAS postupně posílá frontě zavázný nabídky a to od dříve registrovaných (FIFO). Ale pozor – masters studenti mají přednost. Takže pokud se někdo chystáte do Oulu nebo kamkoliv jinam, kde funguje stejnej system, je důležitý se co nejdřív „zařadit na konec fronty“, abyste měli alespoň nějakou výhodu nad ostatníma. I pokud byste se nakonec rozhodli jet jinam, prostě jen nepřijemete nabídku. Tolik k teorii. Jak už to tak v praxi překvapivě bývá, reality byla o trochu jiná. Minulý rok OYO obdržela do podzimních masters oborů vyučovaných v angličtině 1414 přihlášek. Jenže letos to bylo 2,5x tolik, celkem 3475 přihlášek, čímž se OYO stala nejžádánější univerzitou Finska. Tudíž bylo nakonec skoro jedno, jestli jsi international nebo master student a kdo dostal od PSOAS pokoj, mohl si v klidu na balkóně otevřít pivko a pousmát se, jak s tím životem zase jednou vyběhnul. Já jsem si samozřejmě taky žádal PSOAS o ubytování, ale bohužel mi na konci června přišel email, že vešekeré ubytovací kapacity byly vyčerpány. Bylo třeba hledat jinde. Takže jaké z toho plyne ponaučení? Je potřeba si zažádat co možná nejdřív, abyste nakonec stjeně nic nedostali.

Druhým místem, kde probíhala směna ubytování, byla facebooková skupina Oulu Flat Sublease Point. Skupina čítala okolo 1500 lidí. V návaznosti na to, jak PSOAS průbežně obesílal žadatele s negativními verdikty, se tato skupina postupně transformovala na skupinu Oulu Desperate Sublease Point. Podle příspěvků to vypadalo, že všech 1499 lidí z 1500 jsou PSOASem odmítnutí studenti ve stavu zoufalství a jeden krok před Bohnicemi. Holky se klasicky začaly sdružovat do andělských skupinek po třech, které se tvářily, že vysávají třikrát denně a byt bude po odevzdání vykládánej dvacetikarátovym zlatem. Situace zkrátka neměla chybu. V této situaci přišel vhod prehistorickej song od skupiny HaHa (to je název, přátelé) „Zůstaň v pohodě“, nech věci náhodě. Tudíž jsem zůstal v pohodě a nechal věci náhodě. Vlastně už jsem přemejšlel, čím bych si z Lídlu odvezl paletu brankářů za 6,90 a zůstal v takový pohodě, jako nikdy, nicméně nakonec jsem radši odjel s tátou na pár dní do Německa k Baltu, kde jsem se v nestřežených chvílích díval bez výrazu do dálky a plakal.

Chtěla tomu karma nebo Vesmír, ale při jedné z nečastých návštěv skupiny OFSP, (zde se již začínala formovat početná skupina zájemců o antidepresiva) jsem mezi desítkami postů zahlédl inzerát, kde někdo sháněl spolubydlícího. To byla moje šance! Teď nebo nikdy. Přestože už měl inzerát několik lajků i komentů, napsal jsem. Zpátky mi přišla zpráva: „Cool! Could you write a bit more about yourself?“ Vyměnili jsme si pár zpráv a nakonec Kilian napsal, že mě bere. Ubytování bylo vyřešeno.

Na konci června mi taky přišel ještě jeden mail od OYO, a to kontakt na mojí kummi, Mariu, což je finská verze „buddyho“, což je místní student a.k.a lokál, kterej vám ukáže město, univezritu, dobrý místa ve městě, levný obchody a prostě zná odpověď na skoro každou vaší otázku ohledně Oulu.

Ahoj Česko

Posledních tři srpnový dny jsem strávil v Praze. Nocleh mi parádně zajistil Lukáš z Náchoda v jejich Malvazinský vile, kde mají lustr ze skejtu, šipky, PSko, velkou zahradu a jeden volnej pokoj, kterej mi byl přidělen. Večer jsme dali pár pivek na Štvanici i s Lukášem a Johnnym. Druhej den jsem uvařil Chilli Con Carne a zaházeli jsem pár 501ček. Borci házeli kudlu, protože to samozřejmě doma jedou 24/7, ale párkrát mi tam padla i šedina, takže snad ještě nejsem úplně marnej. Odpoledne jsem se na Andělu potkal s Inés, která byla tak hodná a vytiskla mi fotky z legendáního tripu do Norska. Večer jsme se Pechym jsme zašli na svíčkovou a nakonec dorazili do hidden smíchovskýcho baru za Pratetou a Martinem na rozlučkový piva, pokec a fotbálek.
V pátek ráno jsem se oklepal a skočil jsem do Tesca pro Tatranskej čaj, Božkov a mohlo se vyrazit. Rozloučil jsem se Malvazinskejma pals a odebral jsem se na bus směrem Letiště Václava Havla. Do Oulu nelítá nic přímo, takže jsem nejdřív letěl do Helsinek, přílet ve 23:00 a v 6:30 odlet Helsinky -> Oulu. Cesta na letiště proběhla v klidu, ale jaký nemilý překvapní mě čekalo na check-inu. Měl jsem s sebou velkej batoh na odbavení a malej batoh s kytarou do letadla. Už jsem takhle s Norwegian dvakrát letěl a vždycky to bylo bez problému. Nicméně holka na check-inu začala dělat hrozný problémy, že pro kytaru musím mít extra sedačku nebo jí musím nechat odbavit. Varianty byly tři: Extra seat znamenal asi 200€ navíc. Na luggage jsem pracoval, takže jsem věděl, že to se s ní můžu rovnou rozloučit a třetí varianta byla prostě to risknout. Letadlo letělo asi za půl hodiny, takže jsem měl asi 15 minut na to se rozhodnout. A pořád jsem byl ještě před security checkem. Vzhledem k tomu, že jsem potřeboval v Helsinkách v noci 6h přespat, je to moje nejlepší kytara a cejtil jsem ve vzduchu problémy s tou ženskou, rozhodnul jsem se kejtře cálnout Uber k Pratetovi a ušetřit si tak peníze i nervy. Řidič dorazil asi za 10 min a za půl hodiny byla kytara v bezpečí na Smíchově. Takže díky Husajn!

Samotnej let do Helsinek proběhnul bez problémů. Na letišti jsem měl v plánu najít si nějaký tichý, zapadlý místo, kde bych mohl na pár hodin zavřít oči. Přes noc z Helsinek nelítaly žádný letadla, takže nekončená noční chodbě s gaty působila klidně a tajemně zároveň. Na sedačkách pospávali unavení pasažeři. Když jsem se procházel dlouho chodbou, uslyšel jsem, jak někdo hraje na klasickou kytaru. Hráči nebylo vidět do tváře, ale hrál pěkně. U jednoho zapomenutýho gatu jsem našel místo s přítmím. Nastavil jsem si budík na šestou a natáhnul jsem se na černou sedačku. Usnul jsem skoro hned.

« Starší příspěvky