V předchozím díle jste viděli:

Mladý student Marek vysvětluje svoje důvody, které ho vedly k ukončení činnosti na globální síti Facebook. I přes vskutku geniální argumentaci svému já, ho však začínají sužovat problémy, které mu jemu jinak milé rozhodnutí přichystalo. V následující části se dozvídáme, že hrdina nadále cítí hlubší potřebu objasnit širší souvislosti svého počínání, a chce vysvětlit, jak hodlá nadále virtuálně žít, aby se nezbláznil. Takže se pohodlně usaďte a připravte se, protože dneska to bude z vážnější jamky.

Od září 2017 jsem mimo Česko. A zhruba od tý samý doby jsem se z několika důvodů odhodlal prakticky přestat využívat celej ten slavnej Facebook. Ne že bych snad chtěl spálit všechny mosty. To ani omylem, spoustu lidí z Čech mi tady v Dánsku chybí a jsem fakt rád, když se mi s nima podaří v Čehách strávit nějakej ten čas. Na hřebík jsem Facebook pověsil, protože mě štvalo třídění postů, neustálý nevypnutelný notifikace, reklamy atd. A taky jsem si chtěl vyzkoušet, jaký to teda vlastně je, zmizet. No, a řeknu vám, žádnej med to neni.

Intermezzo

Feed šitej na míru

Co kdyby na světě existovala databáze všech lidí? Databáze, která by obsahovala informace o každém člověku. Fotku, jméno, kamarády, koníčky, soukromý konverzace. Děsivá představa, není-liž pravda? A co když už existuje? A co když do ní všichni přispíváme a ještě se jí za to odvděčujeme sledováním reklam? A je to vůbec problém?

Osobní údaje jsou dnes velmi cennýma informacema. Cennýma, protože na jejich základě dokážou inzertní služby velice přesně cílit reklamu. A velice přesně znamená, přesně podle toho, co tebe Petře nebo Markéto zajímá – mikrotargetovat. To znamená, že cílení se už dávno nezmenšuje jenom na segment jako kluci 15-18 let, ale přizpůsobuje se konkrétnímu jedinci na základě jeho osobních údajů. Na základě osobních dat se nám personalizujou výsledky na Googlu, YouTube, kdejaký sociální síti nebo internetový stránce. Co však dává osobním datům ještě silnější význam, je jejich využití ve feedech.

Proč tomu tak je skvěle shrnul Jan Novák:

„Hlavně naprosto chybí osvěta na téma proč je ochrana osobních údajů důležitá. Průměrný Franta si pak myslí: Nedělám nic špatného, nikoho nezajímám, ať si moje osobní data vezme kdo chce. A na druhé druhé straně stojí vysmátá Cambridge Analytica a dalších 3500 data brokerů, kteří žijí z dataminingu Frantů a na základě jejich psychologických profilů a mikrotargetingu budují Franta-kompatibilní politické kampaně či kampaně pro cokoliv co je třeba Frantovi dostat do hlavy. Svět se pak diví, že ve volbách vítězí Trumpové. O tom jak jsou osobní profily cenné pro banky, pojišťovny, tradery, zaměstnavatele či retail marketing a že to nemusí být vždy ve Frantově zájmu se netřeba rozvádět.“

Proto je důležitý neustále si připomínat, že odevzdáváním svých osobních dat předáváme těmto společnostem velice silnou munici. A tyhle firmy je moc rády budou používat.

A to je, dámy a pánové, právě ta nebezpečná spojitost, před kterou bysme se měli mít na pozoru a jeden z hlavních důvodů mýho tehdejšího odchodu. Micro-targeting a nemyslící Frantové. Jak byl ten citát o těch mrtvejch rybách? A kam ta řeka vlastně teče?

Jenže… Who cares? Koho to dneska vlastně vůbec zajímá? Kdo má čas a sílu se něčím takovým zabývat? Člověk je prostě z podstaty líná bytost. Podlě mě bysme ale neměli rezignovat na zpochybňování reality a vždy se snažit se rozumět světu a tomu, co se v něm děje. Jinak se nám totiž taky může stát, že si s náma někdo pěkně vytře zadeček.

„V člověku existuje základní dualita mezi odstupem a nasycením, mezi cynickou nedůvěrou a angažovaností. Udržování odstupu od ostatních ze strachu, že budeme „oklamáni“, je extrémní obranný postoj, je ale pravdou, že čím více jsme otevření k přesvědčení jiných lidí, tím větší je pravděpodobnost, že se jimi necháme zviklat. Přesto jsou otevřenost a vášnivé zaujetí druhými nezbytné pro lidské štěstí. Chceme si připadat silně, naprosto důvěřovat, jednat spontánně a cítit se spojeni s ostatními. Chceme být „zcela“ nasyceni žitím. Alespoň někdy chceme vypnout naše hodnotící schopnosti a opustit naše primitivní ustrašenou zdrženlivost. Chceme vášnivě tančit s řekou Zorbou.“

Philip Zimbardo*

Znamená to snad, že bez Facebooku už „nemůžeme být naprosto nasyceni žitím“?

Bottom-line

Po roce a půl v cizí zemi a prakticky bez Facebooku jsem si uvědomil, že jsem byl tak trochu chytrej jak Hosták. Jo hoši, neni to sranda. Ono ten virtuální svět k životu potřebuješ a mít kde vyblejt svoje moudra je, alespoň pro mě, důležitý. Je to svět, ve kterým jsem strávil řadu let a zvyknul jsem si na něj. Jasně, Facebook se nerovná celýmu internetu, ale i tak je významnej. Existuje spousta dalších věcí jako IM, weby, fóra, blog, atd. Ale na blogu si nepřečteš, co dělají ostatní. A taky napsat blogpost zabere mnohem víc času, nehledě na to, že prostě plní jinou funkci = je to prostě jinej žánr. A žánr, žánr ten já respektuji.

Takže jsem si srovnal klady a zápory. Klady: udržování kontaktu s přáteli, specielně teď, když jsem pryč a zápory: pokřivená realita feedu, sběr osobních informací, třídění příspěvků a otravný notifikace. Jenže, co se dá dělat? Než přijde něco dalšího, vracím se na Facebook, protože jinak umřu v jeskyni nevědomosti a zapomnění. Asi tam nebudu trávit 8h denně (spíš tak 12), ale pro sebe jsem si to vyhodnotil jako nezbytný.

A nakonec, zpětně jsem si uvědomil, že zmizením z Facebooku jsem v sobě paradoxně začal potlačovat i vlastní názory v reálu (!). Jo, až tak silně to na mě působilo. Třeba tyhle informace pomůžou někomu, kdo se na nějakej social media detox chystá a zajistí mu tak lepší uvědomění si toho, jak nás sociální sítě ovlivňujou.

FB Purity

Pokud vás jako mě štve, že News Feed se skládá z různejch typů postů a nemůžete si nativně úplně nastavit, jaký vidět a jaký ne, tak vězte, že můžete. Je tu totiž Greasemonkey skript FB Purity, kterej vám pomůže si feed přiohnout k obrazu svýmu. Logo i web má teda tenhle kus softwaru šílenej, ale jinak toho dokáže opravdu hodně.

Takže já si jdu najít nějakou hezkou profilovku a vy se mějte krásně.

A abysme nekončili tak do vážna, tak tady Tom by vám chtěl ještě něco říct. Aa-a-aa-aahóóójj!

Další odkazy:
V zajetí algoritmu | KOVY
Umělá inteligence | KOVY
Čínský kreditový systém | KOVY
The Facebook Dilemma  | Part 1, Part 2 (dokument amerických investigativců FRONTLINE. Pokud jste o nich ještě neslyšeli, tak doporučuju zkouknout. Pro sledování potřebujete U.S. VPNko anebo se dají tyhle díly najít i ke shlídnutí online)

*Citováno s laskavým svolením nakladatelsví Academia, zdroj:
ZIMBARDO, Philip G. Luciferův efekt: jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí. Praha: Academia, 2014. Společnost (Academia). s. 524. ISBN 978-80-200-2346-9.

Proč už nepíšu na Facebook? Tak jo, pojďme na to. Prvotně, Facebook timeline is flawed. Vlastně to slovo timeline je samo o sobě lež. Sortování postů a ads dle potřeby prodat víc / ovlivnit názor / zapůsobit emočně, abysme se vraceli. Není se čemu divit, inzerenti musí prodávat, akcionáři si nekoupili akcie FB ze srandy. Je tahle strategie dlouhodobě udržitelná? Kdo ví, každopádně taková je realita. Když se před x lety někdo divil, proč by modrej gigant neměl zůstat navždy jedničkou, zazníval argument „tvoje děti nebudou chtít trávit čas tam, kde ty“. Každá generace má vlastní platformu, kterou si potřebuje nezávisle vydobýt. Jak prosté, milý Watsone. Ironií tohohle postu je, že jej sdílím i tady. Komu se to vlastně zobrazí? Můžu jen hádat.

Druhým důvodem je bezpečnost osobních dat. Před 10 lety byly na Facebooku jen 4 % (100 miliónů) z dnešních 2,27 miliard (Q3 2018) uživatelů. Oproti dnešku byly sociální sítě mnohem menší a tím i jejich význam. S rostoucí popularitou ale přišly Velký objemy dat, personalizace obsahu a reklamy. Schválně se mrkněte, jak se Mark Zuckerberg na konferenci D8 potil, když se ho moderátor ptal na tyhle záležitosti. Samostatnou kapitolou jsou fake účty a neznalost základních principů fungování internetu BFU’s . Pro mnoho lidí je bohužel neprokouknutelný, že vytvoření falešných účtů je, i přes omezení, možný a ovlivňování veřejný diskuze se děje. Když někdo automaticky bere komentář jako autentickej bez jakýhokoliv podezření, Bůh zabije jedno koťátko.

Co nejspíš nikdo z vás neví, v červnu 2017 jsem si feed omezil pouze asi na pět stránek. Ty postujou výhradně na FB a k jejich obsahu se nedá jinak dostat. Jo, to znamená, že od tý doby followuju 0 lidí. K tomu mě vedlo to, že nechci, aby mi algoritmus servíroval příspěvky podle toho, jak on chce. Každej den jsme ovlivňováni tisíci reklamními sděleními a tohle je pro mne už za čárou. Když jsem chtěl vědět, jak se někomu z vás vede, (resp. co o sobě postujete na FB :), tak jsem si prostě otevřel váš profil. Tudíž si neberte osobně, že vám nějakej čas chyběla moje ikonka Parády pod vaší fotkou nebo postem. Vzal jsem to prostě komplet. A pokud vám ode mě přišel lajk tři měsíce po tom, co jste něco sdíleli, tak už taky víte proč.

I přesto, že tu dávám FB sodu za všechno možný, má jednu naprosto zásadní konkurenční výhodu – je absolutně největší. A to je na poli sociálních sítí, inzerce a dosahu setsakra těžkej kalibr. Kdo nesurfuje na vlně, jde proti proudu. Proto je pro všechny organizace, který potřebujou promovat svoje produkty, přítomnost na Facebooku nezbytná. A dokud budou oslovovat svoje publikum a prodávat, budou happy.

Kudy dál, Jarmilo?

To je otázka za milion bludišťáků. O problémech Facebooku se mluví už roky, ale spáchat digitální harakiri se chce málokomu. Není se čemu divit. Život se pomalu, ale jistě přesouvá do digitálního prostoru a nebýt tady znamená přicházet o možnost sdílet a číst informace. Nehledě na to, že spousta obsahu je dostupná pouze na FB. Schválně se zeptejte nějakýho 15ti letýho kluka nebo holky, jak často je offline. 

Nemám rád obecný odsuzování Facebooku jako sociální sítě, protože umožňuje snadnou organizaci, zůstat s lidmi v kontaktu, prodávat věci, domlouvat se na spolujízdě atd. Osobně jsem na FB zažil skvělý časy a to nemluvím o stránkách jako jsou Humans of Prague a další. Navíc existuje spousta regionálních skupin, kde si lidi vzájemně pomáhají, což je fajn.

Sjednocení veškerýho contentu na jedno místo a sdílení prostřednictvím timeliny s lajkováním a komentováním je neskutečně silná funkce, kterou si tahle síť vydobyla svoje místo na trhu. Takže si shrňme, jak říkám já: short story long. No.. Vlastně co shrnovat. Můj problém, kterej už řeším kolem tří let je: Osobně mi chybí prostor, kde bych mohl postovat a neřešit všechny tyhle neduhy. Mám potřebu sdílet myšlenky, postovat postižený fotky, komentovat posty ostatních a bavit se o všem možnym. V tuhle chvíli ale nemám – ve stejný míře – kde. A co Minds, Vero, Mastodon nebo Diasporta? Ne. Kde nic není, ani smrt nebere.

Jo a natočil jsem kus videa Řekni, kde ty lajky jsou, ale protože jsem absolutně neorganizovanej člověk, tak při mym tempu by to vyšlo asi tak v roce 2025, tudíž jsem se radši rozhodl napsat tenhle krásnej post, protože co se neudělá teď, se neudělá kdy? Nikdy 🙂 

Už od začátku tohohle roku jsme měli s Pratetou v plánu kopnout do vrtule a vypadnout v létě někam pryč do hor. Slovo dalo slovo a náš prst v mapě padnul na Slovenské nejmenší velehory, Tatry. Ani jeden z nás jsme v Tatrách nikdy nebyli a mlčící vrcholky východní Evropy jakoby vyzývaly k pokoření. Ujasnili jsme si termín, kdy oba můžeme a po tomto vysilujícím aktu jsme si opět dali na několik měsíců klídek. Jelikož jsme oba, dalo by se říci, výteční organizátoři, asi týden před odjezdem jsme začali zjišťovat, kde vlastně Slovensko leží. Ale na naši obranu musím říct, že věci se daly do pohybu. Odjezd za bratry byl naplánován na pátek 18. 8. FlixBusem za krásných 319 Kč. Již od středy však předpověď počasí vypadá katastroficky! Má pršet celou sobotu, neděli a možná i v pondělí. Nejhorší zprávy mluví až o 18mm/h a možnostech sněžení. Krizový štáb expedice se rozhoduje pro drastické a zeměpisně zcela protilehlé řešení situace, kterým je pohoří Kalkalpen nebo-li Vápencové Alpy ležící zhruba 50 km pod Lincem. Pražská část expedice proti plzeňské části nejdříve vznáší námitky, jako že „to jsme teda vyměkli“ nebo „na mě déšť neplatí“  apod., nicméně ilustrační fotky rakouských turistek, rozum, můj finální verdikt, že tři dny v dešti nepůjdu (hahaha, to jsi si pomohl Marku), nechal druhé straně velký prostor pro zcela vlastní svobodnou volbu. A protože FlixBus nabízel možnost bezplatné změny rezervace, spojení do Lince stálo stejně a v Rakousku se dá spát zadarmo, bylo rozhodnuto.

V pátek přijíždím do Prahy za Petrem. Nakupujeme zásoby jídla na pět dní a tyto vkládáme do batohů a Petr se loučí s Trish.

Pět hodin spánku není mnoho,  ale i tak před sedmou opouštíme laskavé zázemí smíchovského bytu a s báglama doslova narvanýma k prasknutí vyrážíme vstříc světu. S rezervou se přesouváme metrem na Florenc, kde v 7:25 nasedáme do prázdného autobusu, který nás za čtyři hodiny dopravuje do rakouského Lince. V krkolomných polohách se snažíme dospat, co to jde a kupodivu se nám to i celkem daří.

Rakouská spolková republika nás přivítala jemným deštěm, nicméně je celkem teplo a řidič dokonce přijel dřív, takže stíháme s přehledem dojít na nedaleké vlakové nádraží. Kupujeme si dva lístky za celkem 28 €. Při placení se ptám na 25 % slevu RailPlus, kterou mám na In-Kartě, ale paní za přepážkou je neoblomná, takže solíme volle Betrag. Přestože moje otázka byla oprávněná, téma neúspěšně vyjednané slevy In-Kartou je pro některé jedince výpravy důvodem k bujarému veselí a zalykání se smíchem po celý zbytek výletu. V nádražce si dáváme dvě espressa a Petr cení rakouskou kávovou kulturu. Nezbývá, než nasednout do správného vlaku a vydat se do vytoužených hor.

Cesta trvá asi hodinku a půl (část jsme jeli náhradním autobusem) a my ve 13:30 vystupujeme v Großramingu před informačním centrem, kde si chceme koupit mapu a vyrazit. Déšť přechází v ještě hustší déšť, a tak zevlíme asi půl hodiny na zastávce pod střechou a čekáme, zda se počasí umoudří. Prší však snad ještě víc, takže si oblékáme naše sexy pláštěnky a vyrážíme překonat propastných 300 metrů do infocentra, kde prodávají mapy. Jaké milé překvapení nás ale nečeká, a to zavřené dveře, protože jsem si špatně zapamatoval, že v sobotu zavírá již ve dvě hodiny 😀 Naštěstí jsme se doklepali na paní, která nám prodává mapu a pro sichr ještě jednu pláštěnku.

Na poloprázdném parkovišti mezitím zaparkoval černý Volkswagen. Z auta vystoupil mladej kluk a  vypadá celkem v pohodě. Protože se nám nechce šlapat 3 km po silnici do Reichramingu, vyjednáváme si svezení.  Na sedadle smrti sedí jeho asi-přítelkyně, která z nás vypadá přímo nadšeně a působí příjmně asi jako příslovečná smrt. Ale týpek už jednou řekl nou problem mén, takže se oba máčkáme na zadní sedačky s dvouma plnejma Gemmama a ukulelem a šetříme tak čas k bohulibějším činnostem.

Bohulibější činnosti

Sexy pláštěnka – vodní sloupec Modli Se

Po pár bierech od rozverné majitelky cukrárny s výčepem se konečně vydáváme z Reichramingu (350 m n. m.) vlevo podél řeky směrem do nitra alpského pohoří. První nastoupané metry na čerstvém vzduchu po dešti jsou příjemně osvěžující. Cesta stoupá údolím řeky a na obouch stranách se prudce zdvihají mohutné pásy stromů. No, tady bude hledání místa ke spaní opravdu parádní. Asi po deseti kilometrech, kdy střídavě prší a neprší (Schrödinger byl Rakušan) se schováváme pod převisem skály a zjišťujeme, že jsme zapomněli odbočit doleva.  Dojídáme bagety z Čech a za hustého deště se po šterkové cestě vracíme zpět, abychom překročili křišťálově čistý Seigerinbach a po strmé pěšině se vydáváme do lesa. Začíná se smrákat a my se snažíme najít jakékoliv rovné místo, které by bylo z dohledu možných turistů, ale dost marně. Asi po půl hodině nevalných vyhlídek (to je kulantně napsaný po půl hodině, kdy to vypadá úplně nahovno) lezeme na kopec, kterej vypadá alespoň trochu nadějně a naštěstí to tak i je (600 m n. m.). Prakticky po tmě a v neustálem dešti rozděláváme stan, ale je čurina. Celý promočený pak vaříme čaj a kecáme. Samozřejmostí našeho nocování je také kořen pod karimatkou v tom nejdebilnějším možném místě a zjištění, že ležíme z kopce. Respektive ze dvou kopců – zprava a shora. Ale ani to nám nakonec nebrání sladce usnout. Jsme totiž v Rakousku a v horách (!) a i přesto, že prší, tak je tu krásně.

Splynout

Ráno se budíme nějak úplně idiotsky namačkaní na boku stanu ve vodě, ale co je hlavní, konečně přestalo pršet! Snídáme čaj, vločky a delikátní kafe z džezvy.

Morgen (minikvíz: Kdo z nás je takovej magor, že si vezme s sebou do hor keramickej hrneček?)

Škubánky se strouhankou

Dokonce i pár slunečních paprsků se prodralo k našemu tábořišti, takže sušíme stan. Dole u potoka nabírámě křišťálově čistou vodu a vydáváme se dál do kopců. Cesta vede lesem a jde se dobře. Asi po hodině a půl cesty přicházíme na štěrkovou cestu (900 m n. m.), která se příjemně vine úbočím hory, takže jdeme takřka po rovině, což Petr označuje jako tzv. „kilometry zadarmo“. Za celou cestu jsme zatím potkali jen pár lidí, což je příjemný – jsme tu prakticky sami.

Odpoledne si pochutnáváme na chlebu se salámem a ke konci obědové pauzy se k nám opět připojuje kamarád déšť! No kde jsi byl celou dobu?! Jsme tedy opět ve třech a můžeme si oddychnout. Naše kroky míří dál k první chatě – Ebenforstalm (1100 m n. m.).

Samotná chata je obklopena několika vrcholky a stojí uprostřed obrovské louky (věta jak z diktátu). Kolem se pasou krávy.

Ebenforstalm

V boudě obsluhoval pohodovej čtyřicátník, u kterýho jsme si objednali pivka. Sedáme si venku pod střechu. Začíná foukat, ale nabídku jít se ohřát dovnitř odmítáme – jsme tvrdý. Chceme za chvíli vyrazit a taky začíná pršet, bez čehož už si cestu ani neumíme představit.

Následuje čtyřkilometrový sestup k Jagahäusl, který už ale nikdo (z naší velké skupiny) neřekne jinak, než Jégrovka. Krátce po opuštení chaty se za námi vydává pár kluk-holka bez batohů (nutno zmínit, že na nás lidi občas koukají trochu divně, protože máme velký bágly. Drtivá většina Rakušanů totiž chodí na lehko od boudy k boudě. Ale to umí každej…) a hecujeme se, že nás nesmí za žádnou cenu předejít, protože ty, kdo sedí venku, když prší a fouká, přece nedá nějakej rakouskej páreček.

PR pokračování: S lehkou nohou a bez obtíží pokračujeme tím nejneschůdnějším terénem, jakým jen smíšený les v šesti stovkách nad mořem dokáže překvapit. Zrádné kluzké kameny a jílové podloží jsou hořkými sousty, leč přesně na tyto extrémní podmínky jsou tito borci trénovaní a v nelítostné bitvě „pohorka-lesní terén“ nakonec nechávaji rakouský pár stovky (některé zdroje hovoří o tisícech) kilometrů za sebou.

Realita: „Hej, čum, ten kluk s holkou jdou taky na Jégrovku.“ „Ty vole, nojo. Zaberem, ty nás nesmí dát.“ „Cože?“ „Nasadíme tempo, přece nás nepředejdou.“ „Vídíš, že nemají dvacetikilový bágly jako my nebo jsi slepej? Tve, já na to kašlu. Vymrznul jsem na tý chatě jako prase. Proč jsme vlastně nešli dovnitř?“ „Nejdřív nám to přišlo blbý a pak už se nám nechtělo.“ „Když jsme odcházeli, nakouknul jsem dovnitř. Lidi tam seděli u kamen a smáli se.“ „Cože? Horký kamna? Ty vole, jako mohli bysme se votočit a dělat, že jsme tam jakoby něco zapomněli.“ „Hmmmmmmm, to zní dobře.“ „Ale ne tve, začíná pršet, jdem. Máme Vibram, ne?“ „VIBRAM!!!“ Bez dechu. Spocení. Se smrtí v očích. Se dostáváme na nejvyšší bod cesty před rakouskou dvojicí a modlíme se, aby na rozcestníku odbočili jinam. (Odbočili.)

Sestupujeme nějakých 400 metrů k Jégrovce, což nás mrzí, ale krátíme si cestu posmíváním se navzájem tomu druhému, kdo má lepší Vibram (Petr má nové pohorky), komu to víc klouže („Cha, já to viděl“ 3:2! hochu) a diskuzí o vydělávání peněz ilegálními prostředky. Kolem pátý hodiny přicházíme k pohádkový Jégrovce. Venku se za svitu sluníčka nechutně vyvalujou dva vypasení Rakušani, ale jinak je tu fakt krásný a jsme tu sami. Dáváme si polívku, která by se dala popsat jako vývar s natrhanejma palačinkama (what. the. fuck.), ale aspoň nás zahřála a zasytila. Petr si na lavičku rozkládá mokrý věci, aby mu uschly. Již za necelých deset minut je odměněn prvními kapkami z nebe. Ne, my věci mít suchý nebudeme 😀 Dobíjíme si alespoň elektroniku a krátce před odchodem ještě míjíme přicházející pětici Čechů kolem čtyřicítky, kteří v chatě evidentně spí. Náš byznysplán však stojí na jinčí akomodaci, takže se velice nenápadně vytrácíme a jdeme hledat místo ke spaní v lese. Chvíli se dohadujeme, kterou podlahu vybrat a jestli budeme vidět nebo slyšet, ale nakonec se vracíme k prvnímu spotu, kterej našel Petr (700 m n. m.).

Kalkalpen, noc druhá

A navíc za cestou zurčí potok s křišťálově čistou vodou.

Meditace nad mapou

Druhý den je v nohou cítit a žaludky se taky už začínají hlásit o slovo, takže si rychle ohříváme jídlo a čaj. Zítřejší plány jsou ambiciózní – chceme vystoupat 6 km údolím do Polzhütte (1400 m n. m.) a pokračovat na nejvyšší vrchol Kalkalpen Hoher Nock (1963 m n. m.). Přespání je naplánováno v Uwe-Anderle Biwak boudě v 1583 m n. m. No, to se ještě nasmějeme… Druhá noc je poklidná a naštěstí neprší.

Péče o tetování za záře iPadu

Pondělí slunce zalilo zmrzlé rakouské údolí a probudilo i nás. Vstáváme ze spacáků a vítáme nový den.  Beru si kartáček a jdu si k potoku vyčistit si zuby. Nikomu z nás neni divný, že neslyšíme něco, co tu ještě včera slyšet bylo – klokotání potoka. Stojím před naprosto vyschlým korytem a nevěřím svým očím. On totiž zmizel. On baví. Přestože hodně pršelo, proud potoka byl včera naprosto čistý. Ale dnes ráno už proud nebyl. Potok nebyl. Koryto vypadá, jakoby si z nás chtělo udělat srandu. Rozespalí přešlapujeme na kamenech a naše mozky nechápou, co se děje. S kartáčky v rukou zkoprněle koukáme na ten zázrak přírody. Nakonec přecejen nacházíme místo s usazenou čistou vodou a může si propláchnout pusy. Vločky ke snídani už nesklízejí takový úspěch jako včera, ale stále ještě chutnají. Uklízíme stan a oblečení z větví, které je ráno bohužel víc mokré, než předešlý večer. Potom už nezbývá nic jiného, než si nasadit krosny, rozloučit se s naším místem a vyrazit dál. Někde v mracích před námi se tajemně skrývá vrchol naší cesty.